Americký dluhový strop

Americký dluhový strop, tedy legislativně stanovená maximální hranice dluhu, kterou může americká vláda akumulovat emisí dluhopisů, je klíčovým faktorem ovlivňujícím fiskální politiku Spojených států. Tento koncept byl vytvořen v roce 1917 v rámci Druhého zákona o Liberty Bond a odráží snahu země o fiskální zodpovědnost. Kdykoli se Spojené státy přiblíží k tomuto limitu, hrozí riziko neplnění závazků vůči držitelům dluhopisů, což by mohlo vést k poklesu kreditního hodnocení a nárůstu nákladů na dluh.

Přestože tento limit byl v minulosti opakovaně zvyšován nebo pozastavován, aby se předešlo riziku státního bankrotu, stále vznikají otázky ohledně jeho efektivity jako nástroje fiskální zodpovědnosti. Aktuální limit dluhu je na úrovni přibližně 31,4 bilionu dolarů, což je výsledek hlasování Kongresu z 15. prosince 2021, který byl následně podepsán prezidentem Bidenem 16. prosince téhož roku.

Ačkoli může být americký dluhový strop vnímán jako užitečný mechanismus pro udržení fiskální stability, jeho časté zvyšování vyvolává otázky o jeho skutečné účinnosti. Mnohokrát se stalo, že spor o dluhový strop vedl k uzavření vlády a představoval tak hrozbu pro fiskální stabilitu země.

Historie ukazuje, že debaty o dluhovém stropu často vedly k politickým patům. Například v roce 1995 republikánský Kongres využil hrozbu nepovolení zvýšení dluhového stropu k vyjednání zvýšených úspor ve vládních výdajích. Podobně během obou volebních období prezidenta Obamy vedly neshody ohledně dluhového stropu k vážným politickým krizím.

V současnosti někteří ekonomové a analytici z Wall Street věří, že nedávné zvolení Kevina McCarthyho za mluvčího Sněmovny může zvýšit pravděpodobnost hlasování proti zvýšení dluhového stropu, což by mohlo vést k vyššímu riziku neplnění dluhových závazků Spojených států.

Pokud by Spojené státy nesplnily své dluhové závazky, což je scénář, který analytická společnost Moody’s Analytics považuje za potenciálně katastrofální pro globální finanční trhy, mohlo by to vést k poklesu HDP USA o 4%, propuštění téměř šesti milionů pracovníků a poklesu akciových cen o třetinu. Navíc by důvěra v americké dluhopisy pravděpodobně utrpěla, což by mohlo vést k poklesu hodnoty dolaru a odlivu investic.

Dluhový strop, ačkoli je nástrojem kontroly fiskální politiky, je také předmětem kritiky. Jeden z hlavních argumentů proti němu je, že jeho opakované zvyšování zvyšuje náklady na dluh a snižuje kreditní hodnocení USA. Kromě toho existuje spor o tom, zda je dluhový strop v souladu s americkou ústavou, konkrétně s 14. dodatkem, který stanoví, že „platnost veřejného dluhu Spojených států, autorizovaného zákonem… nesmí být zpochybňována.“

V konečném důsledku, ačkoli je americký dluhový strop zásadní součástí fiskální politiky země, jeho účinnost a dopad na ekonomiku zůstávají předmětem debaty. Jak historie ukazuje, dluhový strop může být jak nástrojem pro zajištění fiskální stability, tak i potenciální překážkou pro dosažení politického konsenzu a hospodářské stability. V kontextu současných ekonomických výzev a politických rozdílů se tak otázka efektivity a účelu dluhového stropu stává ještě relevantnější.

Rozhovory o dluhovém stropu často vedou k napjatým situacím a dokonce i k dočasnému uzavření vlády, protože se tato otázka stává pákou pro prosazování rozpočtových programů. Příkladem je krize s dluhovým stropem v roce 1995, kdy republikáni v Kongresu pod vedením tehdejšího předsedy Sněmovny reprezentantů Newta Gingricha použili hrozbu odmítnutí zvýšení dluhového stropu jako prostředek k vyjednání vyšších výdajových škrtů ve vládě. Tehdejší prezident Bill Clinton však odmítl provést tyto škrty, což vedlo k dočasnému uzavření vlády.

Podobné scénáře se opakovaly během dvou funkčních období prezidenta Baracka Obamy. V roce 2011 došlo k další krizi s dluhovým stropem, kdy republikáni v Kongresu požadovali snížení deficitu jako podmínku pro schválení zvýšení dluhového stropu. Tento konflikt vedl k tomu, že ratingová agentura Standard & Poor’s snížila hodnocení dluhu Spojených států ze třídy AAA, které držel více než 70 let.

Podobný konflikt se objevil v roce 2013, kdy byla vláda uzavřena na 16 dní, poté co konzervativní republikáni pokusili zastavit financování Zákona o cenově dostupné péči (ACA) tím, že využili dluhový strop jako páku. V témže roce byl dluhový strop zvýšen, a to opět v roce 2014, 2015 a na začátku roku 2017.

Přes tyto výzvy se dluhový strop stále považuje za důležitý nástroj fiskální politiky. Přestože je pravidelně zvyšován, což může vést k otázkám ohledně jeho účinnosti jako prostředku k zajištění fiskální odpovědnosti, dluhový strop také slouží jako kontrolní mechanismus, který umožňuje federální vládě efektivněji spravovat své finance.

Vzhledem k výše uvedenému je důležité pochopit, že dluhový strop není jen omezením výdajů vlády. Jde o komplexní nástroj, který může být použit jak pro dosažení ekonomických cílů, tak pro prosazování politických agend.

V průběhu let došlo k několika pokusům o zrušení nebo reformu dluhového stropu, ale vzhledem k jeho základní roli v americkém fiskálním systému se tyto návrhy setkaly s významným odporem.

Důležité je také zdůraznit, že i když může být výše dluhového stropu politicky kontroverzní, většina ekonomů se shoduje na tom, že jeho narušení by mělo závažné následky. Pokud by Spojené státy nedokázaly splácet svůj dluh, mohlo by to vést k významnému narušení globálních finančních trhů, zhoršení důvěry v americké dluhopisy a potenciálně i k hospodářské recesi.

Na závěr, dluhový strop je komplexní a často nesprávně chápaný aspekt americké fiskální politiky. I přes jeho kontroverze a komplikace hraje klíčovou roli v řízení vládních výdajů a udržování finanční stability země.